Nemyslela jsem si, že hledám své poslání. Jen jsem potřebovala znovu najít sebe.

Když se život změní během okamžiku

Když se dnes ohlédnu zpátky, uvědomuju si, že jsem svoje poslání vůbec nehledala.

Jen jsem hledala cestu ven.

Cestu z období, kdy se mi život změnil tak moc, že už nic nebylo jako dřív.

Když mi bylo 29 let, moje maminka vážně onemocněla. Z člověka, který byl mojí oporou a nejlepší kamarádkou, se postupně stal člověk, o kterého bylo potřeba pečovat.

Můj život se začal točit kolem nemocnic, rehabilitací, logopedů a každodenní péče. Učila jsem se věci, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že je budu muset umět.

A zároveň jsem se učila žít úplně jinak.

Pak se mi narodila dcera.

A krátce nato přišla další životní zkouška.

Zatímco maminka byla na konci své cesty, tatínkovi začala rychle postupovat frontotemporální demence.

Bylo to jedno z nejtěžších období mého života.

Když maminka odešla, myslela jsem si, že už horší to být nemůže.

O dva měsíce později odešel i tatínek.

Bolest a zvláštní klid mohou existovat vedle sebe

Samozřejmě jsem plakala.

Bylo mi smutno.

Chyběli mi každý den.

Ale zároveň se dělo něco, co jsem tehdy neuměla pochopit.

Někde hluboko uvnitř jsem cítila zvláštní klid.

Jako kdyby mi něco říkalo:

"Teď nic netlač. Důvěřuj tomu. Něco se v tobě mění."

Neříkám, že to bylo jednoduché.

Jen jsem věděla, že nechci celý život zůstat ve své bolesti.

Nechtěla jsem, aby moje dcera vyrůstala vedle maminky, která se dívá jen zpátky.

Chtěla jsem jí ukázat, že i po těch nejtěžších chvílích se dá znovu žít.

Ne vždy můžeme změnit to, co se nám stane. Můžeme ale rozhodnout, jak se k tomu postavíme.

Když přestaneš poznávat sama sebe

Právě tehdy jsem začala ztrácet sama sebe.

Přišla jsem o sebevědomí.

Práce, která mě dřív naplňovala, mi najednou přestávala dávat smysl.

Nevěděla jsem proč.

Měla jsem pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama.

Dnes už ale vím, že to nebyl konec.

Byl to začátek.

Nezačala jsem se měnit.

Začala jsem se vracet sama k sobě.

A pak se kolem mě začalo objevovat jedno slovo… Ikigai

Začala jsem číst.

Poslouchat.

Hledat.

A pak se kolem mě začalo objevovat jedno slovo.

Ikigai.

Nejdřív náhodou.

Pak znovu.

A znovu.

Až jsem si jednoho dne řekla, že tomu dám šanci.

Ne proto, že bych hledala další metodu.

Ale protože jsem cítila, že právě tady bych mohla najít odpovědi, které už dlouho hledám.

To, co mě na Ikigai překvapilo nejvíc

Na Ikigai mě nejvíc překvapilo, že po mně nic nechtělo.

Neříkalo mi, jak mám žít.

Neříkalo mi, co je správně.

Nechtělo po mně, abych byla pořád pozitivní.

Místo toho mi pokládalo otázky.

Otázky, které mě vedly zpátky k sobě.

K tomu, co je pro mě opravdu důležité.

Co mi dává energii.

Jaké jsou moje hodnoty.

Co už nechci.

A jak vlastně chci žít dál.

Byla to hluboká introspekce.

Ale zároveň neuvěřitelně jemná.

A právě to jsem si na ní zamilovala.

Odpovědi jsem nehledala venku. Postupně jsem zjišťovala, že je celou dobu nosím v sobě.

Dnes už chápu, co mi Ikigai přineslo

Dnes už vím, že Ikigai není o hledání jednoho správného povolání.

Pro mě je to způsob, jak se znovu spojit sama se sebou.

Jak si udělat jasno ve chvíli, kdy člověk stojí na životní křižovatce.

Jak se přestat řídit tím, co očekávají ostatní, a začít víc poslouchat sebe.

A možná právě proto mě tahle cesta dovedla až sem.

K práci, kterou dnes dělám.

K lidem, které provázím.

A k hluboké důvěře, že odpovědi často nehledáme tam venku.

Nosíme je v sobě.

Jen je někdy potřebujeme znovu objevit.

Možná právě proto dnes dělám to, co dělám

Když dnes ke mně přicházejí lidé a říkají:

"Nevím, kudy dál."

"Mám pocit, že jsem se někde ztratil/a."

"Vím, že potřebuji změnu, ale nevím jakou."

...poznávám se v nich.

Protože jsem tam sama jednou stála.

A právě proto dnes provázím lidi metodou Ikigai.

Ne proto, abych jim řekla, jak mají žít.

Ale abych jim pomohla znovu uslyšet sebe.